​

Louisville

Kentucky

Cesta přes Velké bukové lesy,

Dešťové srážky prořezávají světlomety Delty, když v noci jedou po lesní cestě.

Lucy: Na téhle silnici musíš jezdit jako maniak??! A vypni ten zatracenej hluk!

Mike: To není hluk, to je klasický rock! Heart – „Barracuda.“ A neřídím jako maniak. Užívám si života a mám sportovní auto!

Lucy: Tohle není sportovní auto!

Mike: Říkáš... Kromě toho, měli jsme být v motelu už před hodinou. Není moje chyba, že byla ucpaná silnice!

Lucy, kdybys šla mou cestou... už bychom tam dávno byli! Stejně není třeba spěchat.

Mike: Ano. Musím si zapnout notebook, což za jízdy nemůžu udělat, a podívat se na ta opuštěná vozidla, kde nejsou žádní lidé.

Lucy se otočí k Mikovi a arogantně řekne: Případ vyřešen. Je to Kozí muž z Marylandu.

Mike: Kdo??!

Lucy natáhne ruku před palubní desku, prohlédne si nehty a znuděně řekne: Kozí muž...

Mike, arogantně: Jasně... A já jsem Alenka v říši divů... Nevěřím na pohádky.

Lucy: Dobře... Alice... Pomalu sáhne levou rukou po rádiu a vypne kazetu.

Mike: Hej... Kolikrát jsem ti už říkal, abys mi nesahal na rádio! Mohl bys prostě říct, že ho nechceš poslouchat. A další písnička měla být hit od Ramones: „I Wanna Be Sedated.“ Teď nebudu poslouchat nic jiného než motor a kapky deště bubnující na střechu.

Lucy: A můj hlas...

Mike: Ocenil bych trochu ticha...

Lucy: Myslela jsem, že jsem slyšela a viděla vlak!!!

Mike vykřikl: Cože??!

Škube volantem na stranu a na úzké blátivé silnici se Delta dostane do nekontrolovatelného smyku. Delta se několikrát zatočí, než zastaví.

Mike: Jsi v pořádku?

Lucy se chytila ​​za hlavu: Jsem v pořádku. Mimochodem... Vlak byl nad námi. Na železničním mostě.

Mike: Nemohl jsi to říct dřív?!!

Lucy: Kdybys mi dovolila dokončit větu...

Mike šlápne na plyn, ale nic se neděje.

Mike: Skvělé... Jsme zasekli v bahně! Kde mám baterku?

Lucy: V kufru.

Mike: Skvělé... Nemůžeš použít svou sílu a pohnout Deltou?!!

Lucy: Uhodla jsi. Nemůžu.

Mike: Proč? ptá se zmateně.

Lucy: Protože mám na sobě vysoké podpatky.

Mike naštvaně na Lucy: Toho jsem si asi nevšiml... Vždyť ty nenosíš nic jiného!

Lucy rozzlobeně: Myslela jsem tím, že nejdu do bláta a nezabořím si do něj boty!

Mike se sarkasticky zasměje: Od kdy se z tebe stala taková princezna??

Mike vystoupí do deště, zapne baterku na telefonu, projde se blátem k zadní nápravě a křičí na Lucy: Tohle není dobré... Kola jsou skoro z poloviny zabořená v blátě. Budu muset jít do lesa pro nějaké větve, abych si mohl udělat provizorní cestičku a uvolnit kola. Stejně se budu muset dostat pod auto. Takže jdu do toho temného lesa úplně sám... Dávej na mě pozor, Lovče démonů.

Lucy neodpověděla. Jen mlčky sledovala, jak se paprsek světla z Mikova telefonu pomalu vzdaluje od auta a mizí mezi silnými kmeny staletých buků. Zůstala sedět na sedadle spolujezdce, obklopena hrobovým tichem, které přerušovalo jen rytmické, těžké bubnování dešťových kapek o kovovou střechu Delty.

Na palubní desce ležel těžký, chladný revolver Lovec démonů. Lucy na něj položila ruku.

Jako démon nepotřebovala lidské zbraně, ale v tomto koutě Kentucky, hluboko v lesích, cítila ve vzduchu něco... neznámého.

Něco, co páchlo starou krví, mokrou srstí a hnijícím masem.

Mike se v lese dostal asi dvacet kroků od silnice. Jeho boty se s hlasitým čvachtavým zvukem zabořily do hlubokého bahna a po zátylku mu stékal studený déšť.

Světlo z jeho telefonu prořezávalo hustou ranní mlhu a neodhalovalo nic než mokrou kůru stromů a vrstvy hnijícího listí.

"Velký,"

Mike si něco mumlal pro sebe a snažil se levým uchem – které mu po kapkách od doktora už nezvonilo, i když v něm stále cítil zvláštní tlak – zachytit jakýkoli zvuk.

Všude kolem něj nebylo slyšet nic než zvuk deště.

Sklonil se pro tlustou bukovou větev napůl skrytou pod listím. Když ji zvedl, paprsek světla z jeho telefonu na zlomek vteřiny zasvítil na kmen obrovského stromu o něco dál.

Mike ztuhl.

Na kůře stromu, téměř dva a půl metru nad zemí, byly hluboké, čerstvé škrábance.

Jako by do něj někdo vší silou zarazil obrovské, tupé drápy. Nebo sekeru.

Z škrábanců stále pomalu stékala čerstvá míza smíchaná s dešťovou vodou.

Mike se pomalu narovnal. Poprvé mu srdce poskočilo. Zhasl světlo na telefonu, aby nebyl snadným terčem, a nechal oči přizpůsobit se absolutní tmě. Les kolem něj ztichl.

Dokonce i déšť jako by náhle ustal.

V nejhlubší tmě, zhruba třicet yardů před ním, se ozvalo těžké, chraplavé vydechnutí. A hned po něm suché, ostré KLAPK-KLAK.

Zvuk kopyt narážejících na skrytou skálu.

Mike začal pomalu couvat směrem k Deltě.

Jeho pravá ruka instinktivně klesla k prázdnému opasku – sakra, Lovec démonů byl pořád v autě s Lucy.

Uvnitř kabiny Delty se Lucy náhle prudce narovnala.

Její lidské oči nezčernaly, ale instinkt predátora v ní vykřikl na poplach.

Zvedla revolver z palubní desky a palcem stiskla kohoutek. Kovové cvaknutí znělo uvnitř auta nepřirozeně hlasitě. Skrz mohutné čelní sklo, kluzké od deště, vzhlédla.

Nad nimi, na starém ocelovém železničním viaduktu, se ve tmě tyčila obrovská silueta. Nebyla to člověk. Měla mohutná, svalnatá lidská ramena, ale stála s nepřirozeným, mírným předkloněním na dlouhých nohách končících kopyty. Z hlavy jí rostly dva mohutné, zakřivené rohy. Stvůr stál nehybně na kolejích, hlavu otočenou dolů k uvízlé žluté Deltě a v jedné dlouhé, uboze vypadající ruce držel těžký, tupý předmět.

A pak promluvila ta věc nahoře.

Nebyl to zvířecí řev.

Z viaduktu se ozvala dokonalá, jasná napodobenina Mikova hlasu, chladně volajícího dolů do lesa:

„Lucy… Našla jsem větve. Pojď mi pomoct.“

Uvnitř auta Lucy zadržela dech a pevně sevřela rukojeť zbraně.

Věděla, že Mike je v lese na protější straně.

Věděla, že hlas nahoře mu nepatří.

Lucy se nepohnula ani o píď.

Držela revolver oběma rukama a mířila skrz čelní sklo přímo na siluetu na viaduktu.

„Mikeu?“ zašeptala.

Z lesa se ozvalo:

„Lucie?“

Tentokrát to byl skutečný Mike.

Pořád byl někde mezi stromy.

Lucy sevřela rukojeť Lovce démonů ještě pevněji.

„Miku! Nehýbej se!“

Na okamžik se rozhostilo ticho.

Pak z lesa:

„Co se děje?“

Lucy vzhlédla k viaduktu.

Kozí muž tam stále stál.

Bez hnutí.

Jen jeho hlava se pomalu naklonila na stranu.

„Mikeu,“ zeptala se tiše Lucy. „Kolik je hodin?“

Z lesa se okamžitě neozvala žádná odpověď.

"Co?"

"Kolik je hodin?"

„Pět minut po půlnoci.“

Lucy se podívala na hodiny na palubní desce.

0:17

"Špatně."

Hodiny na palubní desce se zastavily.

Mike na druhé straně lesa ztichl.

Lucy pomalu otevřela dveře Delty.

„Je sedmnáct minut po půlnoci.“

Z viaduktu se ozvalo:

„Lucy… našla jsem ty větve.“

Tentokrát to nebyl Mikův hlas.

Bylo to skoro správně.

Téměř.

Ale něco na tom bylo špatně.

Příliš pomalé.

Příliš hluboko.

A co je nejdůležitější...

Nemělo to lidský dech.

Lucy vyšla z Delty a zvedla Lovce démonů k viaduktu.

„Ty nejsi Mike.“

Kozí muž se konečně pohnul.

Pomalu se narovnal.

Jeho mohutné tělo se vynořilo z temnoty a Lucy poprvé spatřila jeho tvář.

Nebylo to zvířecí.

Bylo to lidské.

A přesně to to dělalo tak děsivým.

Kozí muž se usmál.

„Já vím.“

Lucy zamrkala.

"Co?"

„Protože Mike…“

Jeho hlava se pomalu otočila k lesu.

„...ještě neví, že ho sleduji.“

Lucy prudce zavrtěla hlavou.

Mezi stromy zahlédla slabou záři telefonu.

Mike se vracel.

A za ním...

V mlze se objevilo druhé světlo.

Pak třetí.

Pak čtvrtý.

Lucy ztuhla.

„Sakra...“

Mike se zastavil.

„Lucy?"

„Nehýbej se.“

"Proč?"

Lucy se podívala na viadukt.

Kozí muž byl pryč.

Na kolejích, kde stál, zůstaly jen mokré otisky kopyt.

Lucy zašeptala:

„Protože v tom lese nejsi sám.“

A někde za Mikem se ozvalo:

KLAP... KLAP...

Mike stál uprostřed křoví, v obou rukou svíral tlustou bukovou větev a po obličeji mu stékala dešťová voda. Světlo z jeho telefonu se mihotalo mezi stromy. Viděl i další světla. Tři bledé, nažloutlé body, které neblikaly, ale líně se vznášely v mlze asi padesát metrů za ním. Nebyly to baterky. Byly to oči odrážející slabou záři jeho obrazovky. Ucho, které mu dělalo potíže, divoce pulzovalo pod tlakem strachu.

Slyšel KLAPK... KLAPK... přímo za sebou, ale když se otočil, paprsek světla neodhalil nic než prázdný prostor, mokré listí a hluboké bláto.

Ta věc se pohybovala s děsivou lehkostí, která vzdorovala její obrovské váze.

„Lucy…“ vydechl Mike, poprvé bez sebemenšího náznaku arogance či humoru. Pomalu, krok za krokem, couval k okraji silnice, kde bezmocná žlutá Delta s bílou střechou ležela zabořená v bahně. Držel si větev před sebou jako improvizovaný štít. „Lucy, sundej si podpatky a sedni si za volant. Hned.“

Lucy stála u otevřených dveří spolujezdce, boty se jí bořily do studeného bahna a hlaveň Lovce démonů se jí v rukou téměř nepostřehnutelně třásla.

Kozí muž zmizel z viaduktu, ale slyšela ho. Nad nimi, na ocelové konstrukci mostu, něco těžkého skřípalo o kov.

Skřípání...

Jak se drápy nebo kopyta pohybovala po zrezivělých trámech přímo nad střechou auta.

„Miku, honem,“ zasyčela skrz zaťaté zuby a upírala zrak na stíny blížící se z lesa. Tři světla za Mikem se začala přibližovat. Pomalu. Synchronně. Jako smečka vlků obklíčená ke své kořisti. „Nenatahuj se, jen vlez do chatky.“

Mike udělal poslední tři kroky dozadu, jeho pata narazila do zadního nárazníku Delty, a rychle se vyšplhal na sedadlo řidiče. O vteřinu později Lucy vklouzla na sedadlo spolujezdce a oběma rukama práskla těžkými kovovými dveřmi.

BAM.

Zámky cvakly na své místo. V autě se okamžitě rozhostilo tísnivé, klaustrofobické ticho, zvenku se ozývalo jen zběsilé bubnování deště. O vteřinu později se okna začala zamlžovat jejich zrychleným dechem.

„Karburátor je v pořádku, ale ta kola jsou hluboko zakopaná,“ zalapal po dechu Mike, položil telefon na palubní desku tak, aby světlo svítilo ven skrz čelní sklo, a pevně sevřel volant. „Když šlápnu na podlahu, zakopeme se ještě hlouběji. Musíme počkat, až…“

VYHOĎTE.

Střecha Delty se nad jejich hlavami propadla dovnitř. Silný, masivní tlak zatlačil stropní čalounění o několik centimetrů dolů, těsně nad Mikovy vlasy. Ta věc skočila z viaduktu přímo na auto.

Mike křičel: „Moje střecha, ty parchante!!!“

Lucy ztuhla s hlavou nakloněnou vzhůru. Nad nimi, skrz tlustý plech, slyšeli hluboké, vibrující odfrknutí. Kozí muž stál na střeše Delty.

Pak se na okno na straně řidiče zvenku přitiskla obrovská, špinavá lidská dlaň. Prsty se pomalu roztáhly po skle a zanechaly za sebou šmouhu bláta a zaschlé krve. Zamlženým oknem vykoukla dovnitř tvář. Byla lidská, bledá, ale oči… oči měly vodorovné, obdélníkové zornice jako koza. Divoká a chladná.

Tvor nezaútočil. Nerozbil sklo. Prostě se na Mika upřeně díval oknem a věnoval mu dlouhý, široký úsměv, napodobující lidský úšklebek, který na deformovaných obličejových svalech vypadal naprosto zkřiveně.

A zpod kapoty auta, tmavého a chladného, ​​se náhle ozvalo tiché, hluboké cvaknutí startéru. Jako by se ta věc snažila převzít kontrolu nad samotnou Deltou.

Mike začne otáčet klíčkem v zapalování, startér se sotva otáčí...

Lucy se vyděšeně obrátila na Mika: „Co se to snažíš udělat?“

Mike: „Vypadni odsud, nebo to přejeď, než mi to zničí kompresor nebo roztrhne střechu jako konzervu sardinek!“

Lucy: „Ale ty nemáš větve a říkala jsi…“

Mike Lucy přeruší: „Říkal jsem… říkal jsem… Je lepší to zkusit!“

„Proč nepoužiješ ten svůj pentagram a neteleportuješ nás odsud?“

Lucy: „Víš, když jsem ve stresu, tak to nezvládnu...“

Mike: „Jsi napůl démon a bojíš se??! To je pro mě novinka, nebo mi chceš říct, že ta věc je silnější než ty? Skvělé...!“

„Tady, vezmi Lovce démonů, stáhni okénko a začni střílet!“

Lucy: „Nemůžu... Náraz na střechu zasekl okno a dveře.“

Mike se podíval na klíče v zapalování.

Pak na Kozího muže za sklem.

Pak zpátky ke klíčům.

„Takže se dveře nebudou otevírat, okno se nestáhne a ty nebudeš moci použít své schopnosti.“

Lucy pomalu přikývla.

"Přesně."

Mike si povzdechl.

„Skvělé. Tohle je asi nejhorší noc mého života.“

Kozí muž naklonil hlavu.

Jeho úsměv zmizel.

Pomalu zvedl ruku a jedním prstem poklepal na sklo.

KLEPNOUT.

Mike sebou trhl.

KLEPNOUT.

Lucy pevněji sevřela Lovce démonů.

KLEPNOUT.

„Přestaň,“ zašeptala.

Kozí muž se usmál.

Pak znovu zaklepal.

KLEP. KLEP. KLEP.

„Hraje si s námi,“ řekla Lucy.

Mike se díval přímo před sebe.

„Pak to máme společné.“

Otočil klíčem.

VRRRRR... KLIK...

Nic.

„No tak…“

Znovu.

VRRRRR... KLIK... KLIK...

Motor ani nechvěl.

Kozí muž položil obě ruce na střechu.

Kov se pomalu začal prohýbat.

KŘÍÍÍÍÍÍ...

Mike vzhlédl.

"V pořádku..."

Zhluboka se nadechl.

„Teď mě fakt štveš.“

Otočil klíčem potřetí.

VRRRR... VRRRR...

A najednou...

CHYTILO TO.

Motor Delty s řevem ožil.

Kompresor pod kapotou zaječel a celou kabinou se otřásla brutální vibrace.

Kozí muž poprvé vypadal překvapeně.

Mike se usmál.

„Říkal jsem ti, že je to sportovní auto.“

Lucy se k němu otočila.

„Tohle je Oldsmobile.“

„Teď není čas na technické detaily!“

Mike zařadil rychlostní stupeň.

Sešlápl plynový pedál až k podlaze.

Kola se okamžitě začala točit.

Za Deltou stříkalo bahno.

VRRRRRRRRR!

Auto se nepohnulo ani o píď.

Kozí muž se zasmál.

Ten zvuk nebyl lidský.

Byl to hluboký, hrdelní smích, který se rozléhal mezi stromy.

Mike zatnul zuby.

"Dobře..."

Podíval se na Lucii.

„Pak to uděláme jinak.“

„Co znamená jinak?“

Mike se usmál.

„Připoutejte se.“

Lucy se podívala na bláto před nimi.

Pak na deformovanou střechu.

A nakonec u Mika.

„Miku... co budeš dělat?“

Mike zařadil rychlostní stupeň.

Motor zařval.

„Co bych normálně nikdy neudělal.“

Krátká pauza.

„A proto to asi bude fungovat.“

Zadní kola se znovu zatočila.

Ale tentokrát Mike okamžitě polevil.

Delta se mírně zakymácela.

Pak znovu.

Vpřed.

Zpátky.

Vpřed.

Zpátky.

Otočil volantem ze strany na stranu.

„Co to děláš?“ vykřikla Lucy.

„Jsem na tom skvěle!“

„To je ta tvoje geniální strategie?!“

„Máš lepšího?!“

Lucy se podívala na Kozího muže.

Pomalu zarýval prsty do střechy.

"Žádný."

Mike se ušklíbl.

„Tak vydrž.“

A dupl na plynový pedál.

Delta se vyřítila vpřed.

Zadní kola vyhloubila hluboký příkop do bláta.

Auto se pohnulo o pár centimetrů.

Pak půl yardu.

Kozí muž ztratil rovnováhu.

Jeho kopyto sklouzlo po mokrém kovu.

Lucy vykřikla:

"Mike!"

"Teď!"

Mike otočil volantem.

Delta dostala smyk.

A Kozí muž sklouzl ze střechy a přistál přímo před vozidlem.

Mike se podíval před sebe.

Tvor ležel v bahně.

Pomalu zvedlo hlavu.

Jejich oči se setkaly.

Mike zařadil zpátečku.

Lucyiny oči se rozšířily.

„Proč couváš?!“

Mike se usmál.

„Protože jsem ti ještě neřekl, že opravdu mám sportovní auto.“

A dupl na plynový pedál.

VRRRRRRRR—

Delta 88 s divokým řevem z zpátečky vymrštila dozadu, uletěla dobrých šestnáct stop, pneumatiky se prodíraly blátem všemi směry, zatímco mohutná záď vozu narazila do kmene jednoho z buků. Náraz ze stromu setřásl stovky kapek deště, které s hlasitým šploucháním dopadly na kmen.

Kozí muž, stále napůl zabořený v bahnité koleji před nimi, se vyskočil. Jeho svalnatá, chlupatá ramena se prudce napjala a z hrdla se mu vydralo hluboké, rezonující vytí, tentokrát vůbec nepodobné lidskému zvuku. Bylo to zkroucené, kovové řev rozzuřeného predátora.

Mike okamžitě prudce zařadil rychlostní stupeň. „Vydrž!“ zakřičel přes řev motoru.

Světlomety Delty zaplavily Kozího muže drsným, nažloutlým světlem. Tvor stál s nohama rozkročenýma na kopytech uprostřed silnice, hlavu skloněnou pod mohutnými rohy a v dlouhých pažích svíral těžkou, zrezivělou sekeru, kterou musel předtím utrhnout z konstrukce viaduktu.

Brutální motor V8 Rocket se zachytil o pevnější kousek země, který Mike získal couváním. Trojitý sací otvor kompresoru vydal zlověstný zvuk a mohutný dvoutunový sedan se vymrštil vpřed jako projektil. Žádné prokluzování kol. Jen čistá, syrová síla americké oceli.

CRACK.

Těžká sekera v rukou Kozího muže se bleskově švihla obloukem a s neuvěřitelnou silou narazila přímo do středu přední kapoty, hned vedle hliníkového bloku kompresoru. Kov se roztrhl jako papír, zpod kapoty vytryskla horká pára, ale Mike se nevzdal.

O vteřinu později narazil do monstra mohutný chromovaný nárazník Delty rychlostí padesáti mil za hodinu.

Náraz otřásl celým autem. Kozí tělo se těžce převalilo přes čelní sklo – s bledou, zdeformovanou lidskou tváří a obdélníkovými kozíma očima přitisknutými na zlomek vteřiny přímo před Lucy. Skleněná pavučina se pod tlakem svíjela, ale vydržela. Pak se tvor vsunul pod kola.

Delta prudce poskočila, když se zadní náprava převrátila přes mohutný trup tvora. Mike zápasil s volantem oběma rukama, když auto na chvíli ztratilo stabilitu v hlubokém bahně, ale s pedálem až na podlahu se mu podařilo projet nejhorším úsekem silnice a dostat se na pevnější, štěrkem pokrytou silnici.

„Miku, nezpomaluj!“ křičela Lucy s očima upřenýma do zpětného zrcátka.

Skrz prasklé čelní sklo a silný déšť viděli v dálce za sebou, na blátivé lesní cestě pod viaduktem, jak se znovu zvedá. Kozí muž stál na kopytech, tělo se mu nepřirozeně zkroutilo nárazem, ale zvedl hlavu. A kolem něj se z temnoty lesa začala vynořovat další tři žlutá světla. Smečka, která je celou dobu pronásledovala mlhou.

Zpod poškozené kapoty Delty se začal valit hustý bílý kouř, který se valil z prasklého chladiče. Motor stále hluboce duněl, ale teplota na palubní desce začala nebezpečně stoupat.

„Dostali jsme se z bláta,“ zamumlal Mike skrz zaťaté zuby a upíral zrak na blížící se konec lesa, kde se v dálce konečně objevily první pouliční lampy předměstí Louisville. „Ale ta sekera přeřízla chladič. Máme ještě asi dva kilometry, než se motor nadobro zasekne.“

Lucy se podívala na těžký Lovce démonů, který držela v ruce, a pak na prasklé okno. Atmosféra uvnitř auta byla stále tak napjatá, že by praskla. Kozí muž je nezastavil, ale noc v Kentucky zdaleka nekončila. Entity za nimi věděly, že Delta umírá.

Mike sledoval teplotu motoru.

Jehla se pomalu plížila doprava.

„Pojď, zlato… ještě dvě míle.“

Lucie se podívala do zpětného zrcátka.

"Mike."

"Co?"

„Nevidíš to?“

Mike se podíval do zrcadla.

Nebylo za nimi nic než mokrá silnice.

„Co vidíš?“

Lucy mlčela.

Pouliční lampy před námi se rozmazávaly v odrazu prasklého čelního skla a táhly se do dlouhých žlutých pruhů.

„Ty oči.“

Mike se znovu ohlédl.

Nic.

„Lucy, jsou pryč.“

"Žádný."

Ukázala před sebe.

Mike zvedl obočí.

"Co?"

Lucy pomalu ukázala na jednu z pouličních lamp.

Na něm seděla silueta.

Dva rohy.

Dlouhé paže.

A dvě žluté oči.

Mike prudce sundal nohu z plynu.

„To je nemožné.“

Silueta zmizela.

Mike zrychlil.

„Dobře…“ vydechl. „Takže máme před sebou tři kilometry, přehřívající se motor, rozbité čelní sklo a démonickou kozu, která se dokáže teleportovat.“

Lucy se na něj podívala.

„Nemyslím si, že se teleportuje.“

„Tak co to dělá?“

Lucy se podívala do zpětného zrcátka.

„Myslím, že nám to celou tu dobu dovolovalo řídit.“

Mikeův výraz ztuhl.

"Proč?"

Lucy pevněji sevřela Lovce démonů.

„Protože chce vědět, kam jedeme.“

V tu chvíli začal motor Delty prskat.

BRR... BRR... BRR...

Ručka teploty vyšplhala úplně doprava.

A pod kapotou se objevilo:

CRACK.

Motor ztichl.

Pouliční lampy před námi zhasly.

Všechny.

Celá ulice.

Mike jednoduše řekl:

„...tohle je fakt v prdeli.“

A někde v temnotě před námi se ozvalo:

KLAP... KLAP...

Delta 88 dojela k krajnici a s tichým skřípěním brzd zastavila pod jednou ze zhasnutých pouličních lamp. Zpod rozříznuté kapoty se místo bílé páry valil hustý černý kouř z hořícího oleje. Auto bylo mrtvé. Dvoutunová kovová pevnost, která je až doteď chránila, se v mžiku proměnila ve studenou kovovou plechovku uprostřed neproniknutelné černé tmy.

Uvnitř kabiny bylo slyšet jen zběsilé tikání chladícího bloku motoru a Mikeovo zrychlené dýchání.

„Zámky pořád drží,“ zašeptal Mike a snažil se loktem zatlačit na dveře řidiče. Kov pod tlakem zaseknuté střechy ani nezavrzal. Byli uvězněni uvnitř. Skrz pavučinou popraskané a zamlžené čelní sklo neviděli prakticky nic – jen obrysy opuštěných budov na předměstí Louisville, zahalené v ranní mlze.

KLAP... KLAP...

Zvuk kopyt se nyní ozýval zepředu. Přímo z temnoty, do které svítily zhasnuté světlomety Delty.

„Miku, otoč se,“ vydechla Lucy. Její hlas byl ledově chladný a klidný, ale v naprosté tmě Mike viděl, jak se jí na tváři lesknou kapky potu.

Mike otočil hlavu. Zadními okny se z lesa pomalu blížila další tři žlutá světla. Tři páry očí, líně se pohybující těsně nad asfaltem. Smečka z lesa je zezadu odřízla. Kozí muž stál před nimi. Na otevřené silnici byli zcela obklíčeni.

„Máš ještě dost nábojů na Lovce démonů?“ zeptal se Mike a rukou se škubl po zapalovači na palubní desce. Vytáhl ho a palcem cvakl volantem. Malý plamínek na vteřinu ozářil kabinu – odhalil Lucy s namířeným revolverem a Mikovu bledou, odhodlanou tvář.

„Čtyři,“ odpověděla Lucy a ani na okamžik nespustila oči z čelního skla. „Čtyři stříbrné náboje s kříži. Ale ta věc tam venku… stříbro ji zpomalí, ale tohle není obyčejný démon, Miku. Neživí se krví. Živí se tím, abys to donutil vzdát.“

Plamen zapalovače se náhle prudce zachvěl, jako by na něj někdo zblízka foukl, a zhasl. V tu chvíli se přímo vedle okna na straně řidiče ozval těžký, chraplavý výdech.

Mike sebou trhl a opřel se zády o protější dveře.

Skrz prasklé sklo, jen pár centimetrů od jeho hlavy, se k vnější straně okna tiskla tvář Kozího muže. Kozí muž stál přímo vedle auta. Ve tmě nebyly vidět jeho rohy a mohutné tělo, ale jeho obdélníkové žluté zornice zářily vlastním slabým fosforeskujícím světlem. A z jeho zdeformovaných lidských úst se ozval tichý, monotónní šepot.

Nebyl to Mikeův hlas. Tentokrát to byl hlas Mikeova dědečka – starý, unavený, zlomený hlas z Tennessee:

„Michaeli... proč jsi neprodal to auto? Proč jsi nezůstal v té garáži? Všechno jsi to zpackal... Nechal jsi nás tam všechny...“

Mike pevně zavřel oči a zakryl si uši rukama. Ta slova zasáhla přímo ty části jeho mysli, o kterých nikdy s nikým nemluvil. Vina z minulosti, kterou v sobě nesl od dob Třináctého oddělení, byla pod tlakem entity s brutální intenzitou vytahována na povrch. Levé ucho mu znovu začalo prudce pulzovat a tlak v hlavě se stal téměř nesnesitelným.

„Miku, neposlouchej to!“ křičela Lucy a okamžitě natáhla ruku s těžkým revolverem přes celou kabinu, hlaveň mířila přímo na žluté oči za oknem řidiče. „Je to jen návnada!“

Oči za sklem se divoce rozšířily a monstrum venku poprvé udělalo chybu – místo šepotu se z jeho hrdla vydral rozzlobený, zvířecí výkřik. Kozí muž zvedl vší silou nad hlavu svou těžkou, zrezivělou sekeru, připravený rozbít boční okno a brutální silou vytáhnout Mika do tmy.

Kozí muž se zhoupl.

„TEĎ!“ křičela Lucy.

zahřměl Lovec démonů.

BUM!

Stříbrná kulka s křížem prorazila prasklé sklo a zasáhla Kozího muže přímo do ramene.

Tvor zakřičel a jeho tělo bylo odmrštěno několik metrů od Delty.

Z místa nárazu se začal valit černý kouř.

„Mám ho!“ vykřikl Mike.

Lucy zavrtěla hlavou.

„Ne. Jen jsme ho naštvali.“

Z temnoty za autem se ozvaly tři ostré zvuky:

KLAK... KLAK... KLAK...

Tři páry žlutých očí se k sobě přiblížily.

Lucy rychle zkontrolovala válec.

„Tři kola.“

Mike se podíval na zaseknuté dveře.

Pak na prasklé čelní sklo.

A konečně u starého viaduktu, sotva viditelného v mlze v dálce.

„Lucy...“

"Co?"

„Říkal jsi, že se živí tím, že nás nutí to vzdát.“

"Ano."

Mike se slabě usmál.

„Pak to má smůlu.“

Lucy se na něj podívala.

"Proč?"

Mike sáhl pod palubní desku.

„Protože jsem idiot.“

„To jsem už věděl.“

"Díky."

Mike šátraje po kabelech zapalování.

„Ale jsem idiot a mám ještě jeden nápad.“

Lucyiny oči se rozšířily.

„Miku, co to děláš?“

„Startér je mrtvý.“

„Já vím.“

„Ale baterie ne.“

Mike vytáhl dva dráty.

Zpod palubní desky vytryskla sprška jisker.

BUM!

Celá chata se na okamžik rozsvítila.

Kozí muž se znovu postavil na nohy.

Ty tři další entity se zastavily.

Lucy pochopila.

„Chceš vybít baterii?“

"Žádný."

Mike se podíval na zničenou kapotu.

„Chci vyhodit do povětří, co je pod tím.“

Lucy se usmála.

„To je naprosto šílené.“

„Říkal jsi, že bych neměl být maniak.“

„Řekl jsem to před hodinou.“

Mike zapojil dráty.

BZZZZT!

Pod kapotou se ozvala exploze.

Plameny šlehaly poškozeným motorovým prostorem.

Kozí muž vykřikl.

A v tu chvíli Lucy vystřelila podruhé.

BUM!

Stříbrná kulka proletěla plameny.

Zasáhlo to Kozího muže přímo do hrudi.

Jeho tělo se začalo rozpadat na oblak černého kouře.

Tři žlutá světla za nimi zmizela.

Les ztichl.

Zcela.

Mike pomalu spustil ruce.

"Tak..."

Podíval se na Lucii.

„Myslíš, že je konec?“

Lucie se podívala ven.

"Žádný."

„Přesně to jsem slyšet nechtěl.“

Lucy se slabě usmála.

„Ale myslím, že jsme ho poslali tam, kam patří.“

Mike se podíval na svou milovanou Deltu, nyní zcela zničenou.

„A co moje auto?“

Lucy pokrčila rameny.

„Toho do nebe neposíláme.“

Mike se na ni podíval.

„To není vtipné.“

"Trochu."

Mike si povzdechl.

„Dobře. Takže Kozí muž je pryč, Delta je mrtvá a my máme tři kulky.“

Lucy ztuhla.

„Čtyři.“

Mike se na ni podíval.

„Řekl jsi čtyři.“

Lucy pomalu sklopila zrak k revolveru.

V válci byly stále čtyři náboje.

Mike ztuhl.

"Počkejte..."

Lucy zvedla hlavu.

„Vystřelil jsem dvakrát.“

"Jo."

„Tak proč tam pořád jsou čtyři?“

Kabinu naplnilo ticho.

A zvenku se ozvalo:

KLAP... KLAP...

Mike zavřel oči.

"Dobře."

Povzdechl si.

„Beru zpět všechno, co jsem řekl.“

"Co?"

Mike zíral do tmy.

„Že jsme přežili.“

Ale Delta NIKDY nepůjde na vrakoviště!!!

Potřebujeme odtahovku.