Mike sleduje, jak jejich minulá já z Delty mizí ve stínech

Mike: „Lucy, co to sakra bylo??!“

Lucy se usměje a řekne: „Víš, Miku, čas je flexibilní a existuje více časových rámců…“

Mike: „Dobře, Lucy, řekni mi to česky – no, anglicky. Ehm… myslím lidsky!“

Lucy se podívá na Mika a řekne: „Víš, Miku, právě jsme vytvořili časový paradox. To, co jsi právě viděl, se stalo i nestalo současně.“

Mike chvíli mlčí a pak říká: „Takže přesně jako Návrat do budoucnosti 2!“

 Vytvořili jsme bod A časové osy a nyní jsme v bodě B časové osy.“

Lucy protočí panenky a říká: „Mikeu, co to zase mluvíš za nesmysly?“

 Co je Návrat do budoucnosti 2?

Říkám Lucy: „Není to jako Sharknado, kde se musíš vyzbrojit všemi možnými zbraněmi, když přijde tornádo nebo bouře. Je to…“

 Mike se zastavil…

 A pokračoval… Existuje taková logika, že kdyby teď začalo pršet, vytáhl bych Lovce démonů a řekl: sakra, přišla bouře, musíme do ní střílet se vším, co máme po ruce! Návrat do budoucnosti je trilogie o cestování časem.

 Naprostá legenda, kultovní klasika! Jednou ti to pustím a uvidíš, že je to mnohem lepší než šestý kanál a oprava pračky.“

Lucie odpověděla: „Nerozumím, ale dobře…“

 Možná jednoho dne…

 Chtěl jsem říct, že jsme si vytvořili paralelní vesmír, takový, kde naše minulá já pokračují tam, kde bychom skončili, kdybych tě nezachránil.“

Řekl jsem: „Takže stejně jako ve vesmíru Marvelu jsme vytvořili něco jako Avengers – paralelní vesmír – a než se zeptáš, Lucy… ne, nebudu ti vysvětlovat, co je Marvel. Musela bys to vidět, jinak bych tu strávil zbytek života. Mimochodem, když už o tom mluvíme…“

 „Od kdy umíš cestovat časem, Lucy?“

Lucy suše odpověděla: „Můžu i nemůžu.“

Její odpověď mi nedávala smysl. Tak jsem se na chvíli zamyslela a řekla: „Co tím myslíš, Lucy??!“

 Pokud máš tuhle schopnost, mohla ses vrátit v čase, zachránit svého přítele, mít s ním děti a zemřít jako šťastná stará žena.“

Lucy, trochu podrážděná zmínkou o svém příteli – tom, kvůli kterému prodala duši – řekla: „Mike nebo Peter, řeknu to takhle… Jo, mohla jsem! Ale tuhle schopnost můžu použít jen jednou za život. Jinými slovy, čekala jsem na ten správný okamžik.“

 Takže pokud ti vadí, že místo šťastného života jsem tuhle schopnost použil k záchraně tvého života, prostě mi to řekni!“

Odpověděla jsem: „Promiň, Lucy, to jsem nevěděla. Co bude dál?“

 Mimochodem, myslíš si, že když jsme změnili minulost, budou o nás lidé v nějakých historických knihách psát jako o příjezdu pekelného kočáru bez koňského postroje?“

Lucy, velmi zamračená a podrážděná, říká: „Mikeu, na tak hloupou otázku neodpovím!“

 Teď opouštíme Tennessee a míříme do New Orleans.“

Lucy: „Mikeu, máš něco proti New Orleans?“

Odpověděl jsem: „Jedním slovem – jazz.“

Lucy se na mě zmateně podívala a zeptala se: „Petere, co máš proti jazzu?“

Řekl jsem: „Lucy, já jsem Mike! A jedním slovem – všechno! Přehraju ti, co poslouchám.“

Vytáhl jsem z přihrádky v palubní desce další z mých mixovaných MC kazet a pustil si Put Ya Hands Up od Bomfunk MC's.

Lucy se na mě zmateně podívala: „Tomu říkáš hudba? Nezpívá se tam, jen divně rychle mluví.“

Řekla jsem: „Dobře, holka… zkusíme to,“

 a pustil jsem si American Bad Ass od Kid Rocka.

Lucie: „Je to stejné!“

 Žádný zpěv, jen divně rychlé mluvení. To není hudba!“

Řekl jsem: „Samozřejmě, že je to hudba!“

 Říká se tomu rap! Dobře, zkusím něco jiného…“

Začal jsem přetáčet kazetu MC a pustil si skladbu Why Don't You Get a Job? od The Offspring.

Lucy řekla: „To se mi líbí, aspoň tam někdo zpívá komerčně… Když už o tom mluvíme… proč si nenajdeš práci?“

Řekl jsem: „Už jednoho mám, zabíjím démony. Nesnaž se být jako Eric Cartman vůči Kennymu McCormickovi.“

 Jo, a ty to taky nepochopíš, nevadí.“

V tu chvíli se páska MC zamotala a já řekla: „Skvělé, Lucy… máme před sebou pár hodin jízdy a teď ticho.“

Lucy se usmála a řekla: „Proč mlčet? Můžeme si promluvit.“

Otočím se k Lucy, která řídí Roadkill – můj Oldsmobile – a říkám jí: „Dobře. Ale nejdřív nezapomeň, že jsem změnila dějiny – a to bez snídaně!!!“

A nebudeme si tu hrát na nějaké psychologické ani manželské poradenství.“

Lucy řekla: „Souhlasím… Takže moje otázka…“

 Tvoje pravá ruka.

Ty prsteny.

 Co představují?“

Řekl jsem Lucy: „Ten na mém prostředníčku je stříbrná replika atlantského prstenu. V podstatě jen prsten, který byl nalezen v Údolí králů v Egyptě.“

 Dodnes nikdo neví, ke které civilizaci patří, a pro mě je to dobrý způsob, jak ukázat démonům prostředníček, než je dorazím a pošlu zpátky do pekla!“

Lucy: „A co tvůj ukazováček, ten prsten s lebkou? Co to znamená?“

Na to jsem řekla: „Lucy, nemusím odpovídat… Nemusíš vědět všechno…“

Lucy: „Proč? Jsi pirát, nebo skrýváš nějaké tajemství?“

„Jo, možná jsem pirát,“ odpověděl jsem se sarkasmem.

Lucie: „Můžeš mi říct…“

Řekla jsem: „Dobře, Lucy… Měla jsem kamarádku na Facebooku už mnoho let. Nikdy jsme se nepotkaly.“

 Ale byly jsme nejlepší kamarádky. O tomhle prstenu s lebkou jsem snila celé roky. Věděla to. Tak mi ho koupila.

 Pak byla v mém městě. Vyfotila mě necelý kilometr od místa, kde bydlím. A odešla…

 Nikdy jsme se v reálném životě neviděly a od té doby mě ignorovala. Řečeno tvým staromódním jazykem, ignoruje mě.

 Jako bych pro ni zemřel. Nosím to na prstu jako důkaz, že lidem se nedá věřit. Jsi spokojený??!

To je pravda. Celá pravda!“

Lucy se usmála a zeptala se: „A co ten šmejd, co řídím? Koupil ti to auto taky nějaký kamarád ze soucitu?“

Odpověděl jsem: „Ne! Deltu jsem našel díky YouTube. Jestli vám to něco říká? Videa z amerických vrakoviště. Kde všichni natáčejí Ford Mustang jako šrot, ale o Deltu se nikdo nestará.“

V jednom záběru byla asi pět sekund ztroskotání Delty.“

„Tak jsem to místo našel.“

 Koupil jsem ten vrak a sám jsem ho dal dohromady – kompletní renovace. O tomhle autě jsem snil celý život.

 Miluju Evil Dead, kterého neznáte, a Delta je klasika! Postavil jsem si ji sám od základů.

 Proto to spojení. Splnila jsem si svůj sen. Mimochodem, s tímhle autem máš hodně společného, ​​Lucy… To auto je klasika a ty jsi taky klasika.“

Lucie se začala červenat.

A já dodal: „Delta je klasika, protože je to americký sedan z roku 1973, a ty jsi klasika, protože jsi mnohem starší než tohle auto, takže i ty jsi americká klasika. Jen mnohem starší!“

Lucy se ke mně otočila a s pohledem plným nenávisti mi málem spálila duši svými slovy: „Jsi odporný hulvát!“

Řekla jsem: „Lucy, ty jsi s tím začala první. Otevřu se ti a ty si ze mě děláš legraci!“

Lucie: „Kdybych chtěla, mohla bych tě zmenšit na velikost mravence a hrát si s tebou, jak se mi zlíbí!“

Odpověděl jsem: „Lucy, vážně? To si nech pro někoho jiného… Kdybys to opravdu chtěla udělat nebo si to přála, nikdy bys necestovala zpátky v čase, abys mi zachránila život.“

Takže si prosím nechte ty řeči o své dominanci a moci původního autora pro sebe.“

Lucy: „Mikeu, už jsme tady.“

Říkám: „Lucy… tohle je fakt super…“

Lucy se na mě podívá: „A co tě vlastně trápí?“

Já: „Když se už fakt ptáš…“

První věc, kterou slyším, je saxofon… náznak jazzu. Což mi ničí uši a můj hudební vkus.

 A pak…

Rozhlédněte se kolem sebe… Na tomto místě vypadá moje Delta jako Tyrannosaurus Rex v Jurském parku.

Skvělé, úžasné…

 Stejně tak bychom si mohli namalovat terč na záda.

Jsme asi tak nenápadní jako metalista na country festivalu…“

Lucie: „Je mi to jedno! Jdeme na hřbitov.“

Dorazili jsme.

Říkám: „Super. Právě jsme dorazili na hřbitov v New Orleans. Co teď?“

Lucy se na mě podívá: „Mám tu jednu nedokončenou záležitost…“

Říkám: „Dobře, Lucy, dobře…“

Místo: Temná ulička poblíž hřbitova č. 1 v St. Louis

Entita: Souleater (Sběratel ozvěn) – vysoká, hubená postava v roztrhaném fraku, vznášející se nad zemí, z tlamy jí stoupá fialová mlha.

Sběratel (chraptivým hlasem):

„Cítím tvou prázdnotu, smrtelníku. Dej mi své nejkrásnější chvíle a já tě ušetřím bolesti…“

Mike (opřený o kapotu Delty a držící plechovku teplého piva):

„Páni, já se tě fakt bojím… Kradeš ty nejšťastnější vzpomínky? Žádné nemám. Co jiného umíš? Krást dětem lízátka? Nebo mi chceš vymazat vzpomínku na to, jak jsem včera snědl hnusný hotdog na benzínce?“

Mike: „Hele Lucy… neříkej mi, že je to tvůj bývalý přítel… Zvládneš to líp!“

Mike se vrací do Delty.

Úzká ulička, zdi porostlé břečťanem, Delta 88 bublající na volnoběh a její světlomety osvětlující fialový opar.

Sběratel (vznáší se, fialová mlha z jeho úst houstne a obtáčí se kolem kapoty auta):

„Tvůj strach… tvá minulost… dej mi je…“

Mike (stáhne okénko Delty a vyfoukne cigaretový kouř do fialové mlhy):

„Sakra… ten chlápek měl docela solidní směs do bonga.“

 Nevím, co to kouříš, kámo, ale já to taky chci zkusit! Tohle vypadá silnější než kombinace zelených listů a zázračné levandule.

 Máš tam i borůvkovou příchuť, nebo je to čirá pekelná chemie?“

Lucie (bouchne rukou do palubní desky):

„Miku! To není tráva, to je ektoplazmatický extrakt lidského zoufalství!“

Mike: „Ektoplazma? Jako v Krotiteli duchů?“

Lucie říká:

„Když to vdechneš, uvidíš, jak na tebe babička křičí, že jsi jí, když ti bylo deset, ukradl pět dolarů!“

Mike: „Podívej, po tom, čím jsme si prošli v Tennessee, mi na nějaké babičce vůbec nezáleží.“

 Jestli mě to nakopne víc než ta káva na benzínce v Alabamě, tak jdu do toho.“

Sběratel: (zmateně se zastaví, mlha se začíná rozplývat) „Ty... ty se mě nebojíš? Jsem konec tvých radostí!“

Mike: „Kamaráde, řídím auto z roku 1973, které žroutá víc než celá tvoje legie stínů, a pojišťovna mě má na černé listině. Moje radost je, když ráno naskočí motor na první pokus. Takže mi buď dej kontakt na tvého prodejce, nebo mi jdi z cesty, než zjistíš, co podvozek mého auta dělá s tvou fialovou mlhou!“

Sběratel je zvyklý na lidi, kteří pláčou a žebrají. Mikova naprostá nevědomost ho oslabuje.

Mike zařadí rychlostní stupeň, přidá motor do vytočení a vlétne rovnou do fialové mlhy.

 Delta 88 ho doslova „nasaje“ do sání a vyfoukne z výfuku jako obyčejný páchnoucí kouř.

Entita v šoku: Sběratel si uvědomuje, že Mikeova mysl je chráněna vrstvou cynismu a benzínových výfuků, kterou nedokáže proniknout.

GameMaster zasahuje: Z reproduktorů v Deltě se náhle ozve statické syčení a poté klidný, ledový hlas: „Mikeu. Doufám, že máš dost paliva, protože v tomto kole nefouká vítr, ale teče krev.“

 Přesun na „starodávný“ hřbitov, kde Mike zjistí, že fialová mlha je ve skutečnosti palivem pro něco mnohem většího, co GameMaster staví v New Orleans?

Sběratel: (vzedmutí se, fialová mlha kolem něj tvoří hrozivý vír) „Já jsem SBĚRATEL!“

 Strůjce tvých nejtemnějších ztrát! Sklízím plody lidského utrpení po staletí!“

Mike: (znuděně si začne čistit nehty o volant) „Vážně?“

 A co přesně sbíráš? Hot Wheels? Pokud jsi sběratel, tak já jsem Scooby-Doo a tohle...“

 (poplácává Deltu po palubní desce) „...je můj Záhadný Stroj. Tak kde máš svačinu pro Scoobyho, ty fialový vaflovači?“

 Máš svačinky pro Scoobyho?

A holka vedle mě není holka, to je Shaggy.“

Lucy: (schová si obličej do dlaní) „Mikeu, prosím tě... on tě vážně zabije.“

 Scooby-Doo neměl pod kapotou pětilitrový motor, který by zněl jako konec světa.“

Mike: „Na tom nezáleží, Lucy.“

 Podívejte se na něj.

 Vypadá jako padouch, kterému na konci epizody smekneme masku a zjistíme, že je to jen naštvaný správce hřbitova, který chtěl zvýšit nájem. „Hele, Sběrateli, máš v té sbírce nějaké vzácné kousky, nebo jsi jen další laciná napodobenina z Wish?“

Sběratel: (zcela vyveden z míry, jeho fialová mlha začne neohrabaně mihotat) „Já... nejsem z Wish! Jsem entita, která rozkládá duše na jejich základní složky!“

Mike: „Jo, jo. Podívej, domluvme se. Uhni mi z cesty, nebudu ti sprejovat ten fialový kostým a ty si můžeš jít hrát na sběratele někam k dětskému hřišti. V New Orleans je na to, abych se hádal s plovoucím bongem, moc horko.“

Mike vytáhne Lovce démonů a řekne větu: „Hasta la vista, baby!“

Říká Mike.

„No, to nefungovalo…“

Nějaké triky? Kouzelnické triky, Lucy? Nějaká magie. Hokus pókus? Nechtěla bych se tu nechat zaživa roztrhat na kusy…“

Lucy se ke mně otočí a říká: „Správně, protože ti záleží jen na sobě!“

Odpovídám Lucy: „Jo, protože v mém životě jsem pro sebe nejdůležitější osobou na světě!“

 Kromě toho, když mě nebudeš otravovat, možná si dáš další masáž a já ti budu říkat Daphne Blakeová...“

Hlas z dálky: „Strávím vaše duše!“

Moje odpověď: „Drž hubu! Viděl jsem spoustu démonů a ty jsi jen parodie na démony, a já a Shaggy tady – my nemáme duši!“

Lucy ke mně: „Takže jsem jako Shaggy?“

Sběratel: „Zničím tebe i tvou přítelkyni!“

Já na to: „Co to s vámi všemi je, že si myslíte, že je moje přítelkyně?“

Lucie: „A já nejsem?“

Já k Lucy: „Promiň, tohle teď vynecháme...“

Lucy, naštvaná a uražená na mě: „A proč bych ti vůbec měla pomáhat?“

Moje odpověď: „Nejdřív jsi řekl, že je to tvůj případ, a pak moje zbraně nestačí. Taky po nás jdou GameMaster a lovci démonů, protože jsi stále částečně démon. Chceš další vysvětlení, nebo stačí tohle?“

Lucy: „Dobře. Dobře.“ A začala odříkávat, provádět svůj rituál s pentagramem. Poslala dalšího démona do pekla.

Řekl jsem: „Díky, Lucy. Možná jednou opravdu budeš moje přítelkyně, ale než se to stane – co takhle večeře? Tentokrát pro jednou zaplatím já. Dneska toho bylo moc! Jen mi slib, že to nebude restaurace, kde hrají jazz…“