Mike: To je úplně v prdeli! Zatraceně! Můžu jenom —

Lucy: Co se děje?

Mike: Ptal jsem se, co se děje?! Ten parchant nás podvedl a pak zmizel!

To se děje! Díky internetu z nás udělal kořist! A navíc…

Otevřu kapotu Delty.

Vidíš to? Motor Roadkillu kouří jako táborák.

Lucy: Tak co to znamená…

 Pořád valíme?

Mike: Díky, Lucy. Ale tenhle motor je skoro nesmrtelný… skoro. Mám prasklé těsnění hlavy, asi se mi zadřely písty.

Klikové kroužky jsou uvařené od nitrosu, řemen klikové hřídele je přetržený, dokonce i kompresor je hotový.

 Tahle věc už nikdy nepojede! Ledaže by nás do toho postrčil tank.

Lucy: Tak si prostě koupíme nové auto.

Mike: Lucy… my?

Tohle auto je můj život! Tohle auto jezdí i po padesáti letech!

Ehm… Lucy… jak moc mě miluješ?

Lucy:  Záleží na tom?

Mike: Já jen… necháš mě zavolat odtahovku?

Lucy: Udělám to. Ale dlužíš mi něco… víš co.

Mike: Sakra… jo, přesně vím, kam tím míříš…

Nevím, co je horší – tohle, nebo nejbližší zastávka v Tennessee…

Lucy, co máš proti Tennessee?

Mike: Lucy… kromě toho, že tam bydlí moje nechutně bohatá rodina a je jim na mně úplně jedno…

 nic.

Lucy zvedla telefon, zavolala odtahovku do opravny v Tennessee a pak řekla:

„Víš, co mi dlužíš…“

Mike: Jo… nebo si to alespoň myslím…

Je vtipné, jak je pro tebe na tom teď důležitější než pro GameMastera – nebo jak si ten idiot říká…

Dostali jsme se do Tennessee.

 Auto zajelo do servisu. Lucy nám oběma zarezervovala pokoj v motelu.

Mike: Lucy… Pro dnešek už vážně končím. Dám si sýrovou pizzu a zaspím se.

Lucy: Ale ne, neuděláš to. Máš práci.

Mike: Práce? Jaká práce?

Lucie: Víš přesně co…

Mike (přemýšlí): Sakra… co bych teď dal za Alzheimerovu chorobu…

Lucy zkřivila rty do „O“ a tichým nádechem ztlumila světla motelu do intimní záře.

Mike: Jak to děláš?

Lucy (lehce se usmívá): Pořád zapomínáš… že jsem pořád napůl démon.

Právě se mi podařilo vložit kazetu do rádia – zpočátku jen šum.

Malé motelové světlo, syčení pásky, tlumená lampa, Mike opatrný, plně si vědom toho, co se stane…

Mike: Víš, že když se dotknu tvé kůže… uvidím všechno.

Lucy: Prosím… teď buďte zticha. Po dnešku mě tak bolí a potí se nohy.

Pojď blíž a moc o tom nepřemýšlej. Věřím ti… a vím, že si to necháš pro sebe.

Mike se zhluboka nadechl. Motelová lampa vrhala na zeď měkké světlo.

Kazeta zasyčela a mezi hlukem se pomalu vynořila jeho oblíbená písnička – Reamonn – Supergirl.

„Ne, že by tohle někdy byl můj sen,“ řekl tiše, „ale dlužím ti… hodně.“

Lucy seděla na posteli s mírně pokrčenýma nohama a bosými chodidly na vysokých podpatcích.

 Mike si klekl k jejím nohám a jakmile se jí dotkl, ucítil něco – jako tichý šok. Záblesky její minulosti, její radosti a ztráty, které se mu rozplývaly v mysli.

Pomalu, jemně jí sundával podpatky. Každý pohyb dělal opatrně a věděl, co se spustí pokaždé, když se dotkne její kůže.

 V syčení kazety se melodie stala podtónem jejich ticha – veškerého napětí mezi nimi.

„S každým dotykem… vidím kousek tvé minulosti,“ zašeptal Mike, „ale nechám si to pro sebe.“

A tak tam seděli, v tichu. Světlo lampy, hučení hudby, jejich pomalé dýchání – prostor mezi nimi nebyl jen naplněn dluhy a chemií, ale něčím křehkým…

 něco, co se nedalo vyjádřit slovy.

Lucy položila svou bosou, zpocenou nohu na Mikeův obličej a lehce se usmála.

„Mohli bychom to někdy zopakovat… Tenhle druh péče se mi moc líbil.“

Mike jí pomalu spustil nohu, zvedl hlavu a s úšklebkem řekl:

„Jen když mi přes Deltu přejedeš buldozerem.“

Lucy jen zavrtěla hlavou, pobavená i naštvaná zároveň. A Mike?

 Stále ta samá směs sarkasmu, úlevy a tiché péče, která udržuje jejich vztah při životě.

Lucy mu znovu položila nohu na tvář a lehce se usmála:

„Olízni mi nohu.“

Mike: Ne, díky…

Lucy: „Mohli bychom to brzy zopakovat…“

 Moc se mi to líbilo. Jestli chceš… rozdrtím ti Deltu buldozerem, jako by to byl hmyz.“

Mike jí pomalu odtáhl nohu, zvedl hlavu a ušklíbl se:

„Hej… počkej. Vím, jaký máš vztah k hmyzu. Ale klid, holka…“

 Raději to někdy zopakuju, než aby se z mé Delty stala pizza.“

Odmlčel se a pak dodal vážněji, stále s náznakem sarkasmu:

„A promiň…“

Dneska nejsem úplně sám sebou. Neberte to špatně. Ale nechci usnout sám…

 Myslím to s úctou…

 Vadilo by ti, kdybych dnes večer spal vedle tebe? Možná se jen… trochu schoulím… víš…“

Lucy (po snídani s úšklebkem): „Buď gentleman a ozuj mi podpatky!“

Mike: „Ne, děkuji.“

 Noc byla hezká, ale nebudu tvým sluhou!

Lucy (provokativně): „Vážně? Pak by se tvoje Delta mohla náhle zmenšit na velikost drobného hmyzu…“

 a rozdrtím ho pod patou, pomalu… vychutnávám si každou prasklinu…“

Mike: „Jo, jistě… moc vtipné—“

Lucy, na tomhle není nic vtipného! Nejsem holka na jednu noc!

Mike: A kdo to říká? Noc byla hezká.

 Ale jsme partneři. Ne milenci.

Lucy: Jak chceš…

Lucy (s úsměvem): „Pořád jsem napůl démon a ty neznáš všechny mé schopnosti. Vsadíš se, že to nedokážu?“

Mike (s úšklebkem): „Dobře. Ale nechte moji Deltu na pokoji… nebo budu příští noc spát s helmou.“

Lucy vyšla na parkoviště, zahlédla zaparkované auto a zmenšila ho na velikost hmyzu.

 Zvedla ho mezi prsty a řekla:

„Pořád mi nevěříš?“

Upustila malé autíčko na zem a pomalu ho rozdrtila nohama.

„Jejda… jsem tak nešikovná…“

 možná uvnitř byli lidé…

 Pořád si myslíš, že je tvůj odpadkový koš bezpečný?

Mike: „Počkej… mohla bys to dělat pořád?“

 Zmenšování věcí?

Co to je, Marvelův Ant-Man nebo tak něco?!

 Z mého pohledu si to buď užíváš, nebo jsi predátor, sadista nebo úplně šílenec…

 Ale proč jsi to nepoužila dřív?“

Lucy s úsměvem kroutila nohou ze strany na stranu, čímž ještě víc zaskřípala auto.

Mike: „Nebo jsi to udělala… a měal jsi vlastní vrakoviště?“

 Představte si, že v noci zmenšíme banku, odnesete ji, pak otevřete trezor a vezmete si všechny peníze?“

Lucy: „Jasně, Miku… myslíš někdy na něco jiného než na peníze a svou Deltu?“

Nepotřebuji peníze.

Na rozdíl od tebe, já to už mám!“

Mike, stojící ve dveřích motelu: „Holka… Nechci vidět, jak se mi z Delty dělá pizza…“

 ne dnes! A mám takový pocit, že bych taky mohla skončit jako tvoje pizza…“

Lucy mrkla: „Jestli budu chtít… staneš se mou pizzou.“

 Stejně jako to auto. Pro případ, že by se ti to ještě nezabořilo do hlavy. Mohla sem ti kdykoli udělat to, co jsem udělal tomu autu…

 ale jsme jako vojáci ve válce. Partneři, kteří se navzájem potřebují…“

Mike a Lucy se vrátili do Delty a seděli uvnitř auta – stále v dílně.

 Tma.

 Rádio syčí.

Mike vytáhne tablet a papíry.

Mike: „Dobře…“

 Musíme zjistit, kdo je GameMaster… a co je důležitější, jaké jsou jeho slabiny.“

Lucy: „Představte si jeho tahy jako šachovou partii.“

Kde je jeho král?

Kam umisťuje své figurky?“

Mike: „Přesně tak. Musíme zjistit, jestli nás jen testuje… nebo jestli nás skutečně loví.“

Lucy (s úšklebkem): „A víš, že když se mu podíváš do očí… uvidí tvůj plán. Takže musíme být chytřejší než on…“