Delta opět projíždí krajinou.

Lucy Mikovi: „Proč mlčíš? Zase jsi mě dostala

, Delta. Co se děje?“

Mike se dívá skrz čelní sklo a vypadá, že je hluboce zamyšlený…

Lucy: „Víš, co mi na tvé vraku vadí?“

„Že ty panty dveří tak vržou!“

„Nechám je opravit, aby když se dveře zabouchnou, zněly jako nové auto.“

Mike se s pohledem zabijáka otočil k Lucy a řekl:

„Zkus to…“

Lucy: „Proč? Právě jsem řekla…“

„Málem jsi zničila moji klasiku s koly BBS a sedadly Sparco a navíc jsi ji přelakovala! Zničila jsi mou klasiku, kterou jsem musel opravit! Z něčeho, co vypadalo jako směs tuningových dílů od Wish a Temu, jsi udělala ‚tuning‘.“

„A ten nový lak??! Vražda mé patiny! Podívej se na palubní desku.“

 A než odpovovíš… kde tráví řidič nejvíce času??

 V interiéru, a interiér Delty je umělecké dílo. Jako Sixtinská kaple!“

„A kvůli tobě skončím ve vězení, protože jsem ti jako kompromis nechal otáčkoměr.“

 Tohle není auto od nějakého Kena Blocka. Ať jeho duše odpočívá v pokoji… byl to legenda!

„Víš, Lucy… v našem Česku se říká: ‚Ženu se ani květinou neuhíš…‘ Ale když se byť jen lehce dotkneš pantů mých dveří… Přísahám, že až zpomalíš…“

 Otevřu dveře za jízdy, vytrhám pár větví a ty zjistíš, jaké to je praštit ženu květinou!

Protože vrzající panty dveří jsou to poslední, co udržuje můj Oldsmobile jako klasiku, jako nostalgický závan klasického ducha.“

Lucy se ke mně otočila a řekla: „Zkus to!“

Zapálil jsem si cigaretu a řekl: „Zkus to… zkus se mě dotknout…“

„Jsi napůl démon, pamatuješ?“

 Každý tvůj dotek jako démona mi ukáže každou část tvé historie, o které nechceš mluvit.“

Lucy se usmála a řekla: „Dobře, Mikeu, mám napsat Bell Witch přes Messenger?“

Odpověděl jsem: „Zkus to… no tak! Na to mám dvojitou odpověď!“

Lucy: „Opravdu si věříš…“

 Nebudeš žít moc dlouho… Já tě přežiju!“

Řekl jsem: „Vážně?!“

 a otevřel si pivo.

 „A proč tomu tolik věříš?“

 Máš nějakou křišťálovou kouli, kterou vyhodím z okna za jízdy?!

 Nebo dokážeš vidět budoucnost?“

Lucy: „Jsem démon, proto!“

Protočil jsem panenky a řekl: „Jsi napůl démon! Jsi smrtelník, nepamatuješ si to?“

„Každopádně, pro mě jsi jako Emily…“

Lucy v šoku: „Cože – co Emily?!“

Já: „Víš… Emily z filmu Mrtvá nevěsta od Tima Burtona.“

Lucy „To nevím… neznám! “

Já: „Jo, to mě nepřekvapuje…“

„Mimochodem… je Angel opravdu mrtvá?“

Luci: „ Tomu věř! mrtvější než tvůj včerejší slaninov sýrový burger se slaninou!“

 Mrtvější než ten Ford.“

Znuděně jsem řekl: „Super… Kdybych to věděl, vzal bych si něco na památku.“

„A když už jsme u toho… co tvůj dominantní fetiš – šlapání po hmyzu?“

Lucy: „To byla Angelina práce, její vůle. Byla jsem pod její kontrolou, ona to všechno udělala!“

Řekl jsem: „Takže teď je všechno v pořádku, že?“

Lucy: „Ne tak úplně… Pokud mi do cesty stojí hmyz, schválně na něj šlápnu.“

Vyplivl jsem pivo a řekl: „Doufám, že to Disney neslyšel… chudák Herbie… A když už mluvíme..... Disney... Deadpoolovi – Disney ho teď taky vlastní, takže klid…“

Lucy: „Když už jsme u toho… kdy mi konečně uděláš masáž nohou?!“

Já: „Co to sakra je? Tohle nerežíroval Tarantino! Proč bych ti masíroval nohy?!“

Lucy: „Protože to chci, a kromě toho, vy lidé jste pro nás jako hmyz.“

Řekla jsem: „Ho ho ho, holka! Za prvé, už nejsi čistý démon, jak jsem ti už několikrát říkal. “

Za druhé, jsme partneři a nemáme žádný romantický vztah. A za třetí… pokud chceš masáž, jdi do salonu – máš dost peněz!“

Lucy: „Ale já to chci od tebe. Jen od tebe!“

Odpověděl jsem: „A já chci zpátky svůj život! Chceš masáž? Dobře! Oprav mi startér a vyměň olej v převodovce.“

Lucy se urazila. Naštvala se!

 Řekla: „Zase to tvé auto… je důležitější než já! A ty jsi mi právě řekl, že bys mě raději nikdy nepotkal! A já si myslela, že ti na mně záleží!“

Lucy sešlápla nohou plynový pedál až na podlahu!

Řekl jsem Lucy: „Uklidni se! Tímhle tempem skončíme upečení jako plněná krůta na Den díkůvzdání, nebo jako Coca-Cola versus Mentos.“

„Víš, že tě mám rád! Mám tě rád jako Darth Water nebo tak nějak hvězdné války. , Luku, nebo jako Markyho medvěda Teda.“

 Jako Pablo od Ashe J. Williamse. Přiznávám, že nejsem moc dobrý ve srovnávání. Jako Sonny a Cher? Ne, to taky není dobré srovnání…“

„Jsem opravdu špatný ve srovnávání…“

„Ale co se tu vůbec snažíš dělat? Zabít nás? Nebo o co ti jde?“

 Chceš být dominantní a v tomto partnerství nosit kalhoty?“

Lucie: „A co koupě přívěsu?“

Řekl jsem: „Zapomeň na to! Jasně, mám nad kapotou kompresor a lahve s oxidem dusným, ale vážně?“

 Zničit klasiku instalací tažného zařízení a tažením domu na kolečkách za ní??!

 Na co se to snažíš hrát? Na pořádnou rodinu, která jede na výlet autem napříč Spojenými státy? Vážně? Proč? Sám jsi říkal, že se dlouho nedožiju…

 Dobře.

 Je čas to otestovat…“

Lucy:

: „Co tím myslíš?“

Řekl jsem tohle…

 Šlápl jsem Lucy na nohu. Plyn byl na podlahu a já se s Lucy začal prát o volant.

Jen řekla: „Zbláznil ses?“

Odpověděl jsem: „Obvinil mě někdy někdo z toho, že jsem příčetný? 

?“ A nebyla jsi to ty, kdo mi říkal, že máš nutkání se zploštit?“

„Přestaň si s tím hrát, Miku!“

Delta se kymácela ze strany na stranu a vjížděla do protijedoucího provozu.

 Ve vysoké rychlosti jsme přeskočili několik metrů železniční přejezd – vypadalo to, že každou chvíli způsobíme dopravní nehodu.

Ale pak se ozval zvuk praskajícího skla. Něco letělo velmi rychle a prošlo sedadlem. Kulka mě vtáhla dozadu.

Řekl jsem: „Lucy… zdá se, že jsi měla pravdu… Nebudu dlouho žít…“

Poslední slova, která si pamatuji.

Pak jsem slyšel jen pípání zdravotnických přístrojů. Otevřel jsem oči a probudil se na jednotce intenzivní péče.

 Přišel ke mně lékař a řekl: „Pane, víte, kde jste?“

Odpověděl jsem: „Ne, nevím…“

Doktor: „Jste v nemocnici.“

Řekl jsem: „Vážně? Jsi Dorothy a jsme snad v Kansasu?“

 Samozřejmě vím, že jsme v nemocnici. Poslední náraz jsem cítil v zádech.

„Vypadám snad, jako bych měl poškození mozku, nebo co? Každopádně. Jak dlouho jsem byl mimo? A co se se mnou stalo?“

Lékař odpověděl: „Byl jste deset dní v umělém kómatu. Kulka vám zasáhla plíci.“

Řekl jsem: „Vážně?! Ten pravý, nebo ten levý?“

 Stejně na tom nezáleží. Vykouřil jsem tolik  cigaret , že by se z díry v mých plicích v čajovně dala udělat vodní dýmka.“

Víš, jak to chodí… Pacienti kolem mě.

 Sázky na to, kdo zemře první, zatímco já si pochutnával na pudinku, který vypadal jako želé s datem spotřeby… asi před čtyřiceti lety.

Po pár dnech jsem měl návštěvu. Hádej kdo? Lucy…

Podívala se na mě divně. Jako směs zraněného zvířete na silnici, které buď necháte žít, nebo ho z milosti usmrtíte.

Lucy se zeptala: „Jak se máš?“

Odpověděl jsem: „Co myslíš…? Je tu nuda, jím něco, co se podobá jídlu stejně jako plíseň hamburgeru…“

 A ti pacienti, personál, tady jedí nugetky z McDonaldu. Jak si myslíš, že se mám?

 Mám chuť si pustit Black Sabbath – Paranoid. Nebo Iron Mana, což by odpovídalo mé situaci.“

Lucy se na mě zmateně podívala: „Iron Man? Myslíš Tonyho Starka, toho rockového hvězdu?!“

Řekl jsem: „Panebože! Tohle zase ne… Zkus mi z auta vyndat mixtape a pochopíš…“

Jestli v tom budeš pokračovat, začnu tvrdit, že miluju dubstep!

Lucy: „Tvoje auto…“

Já: „A co moje auto?“

Lucy: „Už to vlastně není auto…“

Já: „Co tím sakra myslíš?!“

Lucy: „No… tlumiče jsou pryč. Už ani nenastartuje. Zadní okno je zničené, tak jsem ho přelepila černým plastem.“

 Ale bert to jako pozitivně – vypadá to jako tuningí.“

Já: „Cože?! Od kdy ty víš něco o moderním stylu a tuningu?“

Lucy: „Učím se,“ řekla a mrkla.

Moje trpělivost docházela.

Tak jsem se zeptal: „Co způsobilo tu díru ve skle a v mém těle? Jsme snad v Aktech X a pronásleduje nás nějaké zatracené UFO? Kruhy v obilí?“

 Mám si nasadit alobalový klobouk a šířit konspirační teorie?“

Lucy: „Uklidni se.“

Řekl jsem: „Uklidním se, až opravíš Deltu, seženeš mi notebook a motel.“

Lucie: „Zkusím udělat, co budu moct…“

O pár dní později jsem tam ležel a říkal personálu: „Už jsem v životě snědl dost hnusů, ale tohle… tohle se jíst nedá!“

 Chci okamžité propuštění, navzdory lékařské radě, mých šatů, věcí a vypadnu z téhle díry!

Doktor: „Pane, to není možné!“

Řekl jsem: „Samozřejmě, že je. Tohle je nemocnice, ne vězení. A když na mě budeš tlačit… moje pěst skončí tam, kam nesvítí ani slunce.“

Po pár krocích jsem byl zase volný. Zavolal jsem Lucy – řekla mi, kde je a ve kterém motelu. Dorazil jsem.

První věc, kterou jsem uviděl, byla Delta. Zase ve svém milovaném stavu. Nejsem dokonalý… jo, možná jsem – ale ne zas tak moc…

Tak jsem vytáhl z kapsy náhradní klíč a práskl dveřmi.

Konečně… jako by mě Lucy poprvé v životě skutečně poslouchala. Panty příjemně vrzaly.

 Byl jsem šťastný. Jako by mě dominantní Lucy konečně začala brát vážně.

Což jsem nebral jako ponížení, ale spíš jako to, že mě vnímala jako sobě rovného.

Jak jsme se domluvili po telefonu, zaklepal jsem na dveře jejího motelu. Chvíli jsem počkal, než otevřela.

Moje první věta: „Jsem moc rád, že tě vidím, ale zároveň bych za pořádné jídlo zabíjej!“

Lucy: „Tak si sedni na postel. Nemáš sice svůj milovaný burger se slaninou, ale máš tacos.“

Ani si nepamatuji, kdy v životě jsem jedl takhle rychle. Možná světový rekord.

Vytáhl jsem z bundy diář a zapnul notebook.

Lucy: „Co to děláš?“

Řekl jsem: „Bez urážky.“

Bývala jsi démon, teď jsi napůl démon, takže ve srovnání se mnou – i když vypadáš pod třicet – jsi pro mě jako mumie. Takže – můj deník: stará technologie. Notebook: nová technologie. Chápeš? Já, ten chlap, ty jsi ten stařec  a já jsem to moře.

 Chápeš tu paralelu? Naše světy se prolínají jako starý diář versus počítač. Ale díky tomu se dokonale doplňujeme. Nemyslíš?“

Lucy: „Taktnost evidentně není tvoje silná stránka…“ řekla a protočila panenky.

Tak jsem začal kombinovat poznámky z deníku s poznámkami z notebooku a vytvářet si vlastní kontakty, vlastní síť. Po několika hodinách intenzivní práce, jako soukromý detektiv…

Řekl jsem Lucy: „Měla bys to slyšet. Je tu o nás všechno!“

Lucie: „Co tím myslíš, o nás?“

Řekl jsem: „Jen poslouchej… Je to moje první setkání s Angel. Jak mi při našem setkání omylem předala jedno procento své moci…“

Pak jak jsi zabili Angel… ta střelba… A tohle tě pobaví… je tu článek o našem vášnivém milování!

To je vtipné… ty a já v posteli?? To je nesmysl! Dokážeš si to vůbec představit?“

Lucy zmlkla. Naklonila se ke mně blíž, tvář blízko mé, a řekla:

„Možná ty ne… ale já můžu.“

„Ehm… díky, Lucy…“

 ale nemyslím si, že by to dopadlo dobře… víš…

Důležitější je, že nevíme, proti komu stojíme…

 Buď nás sleduje nějaký lovec s nadpřirozenou silou… nebo něco většího, s čím jsme se ještě nesetkali…“