Mike a Lucy jeli autem hlubokou nocí.

 Vyčerpaná Lucy spala v Deltě.

Mike najednou ucítil masivní náraz do zadního nárazníku, jako by se ho nějaký neviditelný náklaďák snažil srazit ze silnice. Vší silou se snažil udržet Deltu pod kontrolou.

Pak přišel další silný náraz. Zadní nárazník se zmačkal jako papír. Abych se vyhnul nekontrolovatelnému smyku, uvolnil jsem plynový pedál.

Byla to noční můra? Zdálo se mi to?

Ale o chvíli později přišel další masivní náraz. Zadní světla se roztříštila jako plastové střepy a kufr se začal deformovat. Snažil jsem se zůstat klidný, udržet si kontrolu—

– a pak přišla ta nejsilnější rána ze všech.

 Ten zatracenej náraz, jako by do mě narazil vlak.

Celá zadní část Delty byla rozdrcena.

 Hrany se ohnuly tak silně, že se začaly zařezávat do pneumatik a zadní pneumatika explodovala.

Byl jsem v háji.

Delta byla sotva ovladatelná.

 S každým nárazem se tělo deformovalo víc a víc.

„Sakra!“ křičel Mike. „Co to sakra je?! Kdo mi zaplatí škodu na autě?!“

Nárazy probudily Lucy.

„Nedívej se do zrcadel!“ odsekla.

V tu chvíli to vypadalo, jako by něco vniklo do auta.

Rádio se samo zapnulo – nějaký vzdálený šum ze staré rozhlasové stanice se mísil s místním signálem, i když jsem měl rádio vypnuté.

Pak přišla zima.

Teplota uvnitř vozu prudce klesla.

 Prsty na volantu mi skoro zmodraly. Něco neviditelného – ale nepopiratelně přítomného.

Lucy vykřikla, jako by jí něco zevnitř trhalo orgány na kusy.

„Lucy, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.

„Co si o tom myslíš, Einsteine?!“ odsekla.

 „Zastav auto – někde, kde jsou lidé, někde, kde je světlo! Světlo, které ničí stíny!“

Tak jsem jel tak rychle, jak jsem jen mohl, vzhledem k stavu auta po srážce.

Zastavili jsme se v místním baru.

Jídelní lístek nebyl skvělý. Ale upřímně, tohle na mě bylo moc.

Objednal jsem si pivo a místní cheeseburger se slaninou. Podíval jsem se na Lucy a řekl: „Co se to sakra stalo?“

Lucy, bledá jako smrt, mi podala lovecký deník.

„Strana 286,“ řekla.

Přepnul jsem na to.

Popisovalo to jakousi entitu – jako ducha, temný stín.

 Něco, co se živí lidskou i nelidskou životní silou.

„Lucy… já tomu moc nerozumím,“ řekla jsem.

„Znamená ti něco Bludný Holanďan?“ zeptala se.

„Jo, samozřejmě. Loď duchů a tak dále… ale odkdy se na silnici objeví obří plachetnice a začne si s mým autem hrát demoliční derby?“

Lucy si povzdechla. „Bereš všechno vždycky tak doslova? Není to tak, jak si myslíš – ale něco podobného.“

 Může mít různé podoby. Loď. Auto. Člověk.

 Nic."

„Žije ve tmě,“ pokračovala.

 „A ono se prostě krmilo.“

Žvýkal jsem jídlo, lokl piva a řekl:

„Jo… to vidím. Na svém autě.“

Lucy se na to vyštěkla. „Ty to nechápeš, že ne?! Přestaň myslet na to svoje zatracené auto! Krmilo se mnou!“

„Pořád jsem démon… ale ztratil jsem své schopnosti.“

„Počkej, počkej, počkej,“ řekla jsem. „Říkáš mi, že už nejsi tak mocná Lucy? Moje Xeno, válečnická princezno?“

„Přesně to se ti snažím vysvětlit!“ odsekla. „Jsem… já… dalo by se říct… teď smrtelnice. A mám hlad.“

„Dobře…“ řekl jsem pomalu. „Raději se nebudu ptát, na co máš hlad. Ale co by ti pomohlo?“

Lucie se na mě podívala a krátce odpověděla:

„Zabij ho. Umbralix. To je jeho pravé jméno.“

„Pokud ho nezničíme… zemřu. A ono se bude dál živit. A jeho síla bude stále růst.“

Pořád jsem usrkával pivo a žvýkal něco, co mělo být denní specialitou – ale burger mi připadal starší než celý bar.

Rozhlédl jsem se kolem. Řidiči kamionů. Ztroskotané, rozbité existence.

„Ahoj, Luci…“

 Řekl jsem. „Můj život bez tebe a bez Angela… byl tak zatraceně jednoduchý.“

„Živil jsem se jako majitel autoservisu.“

Byl jsem samotář bez přítelkyně. Nestěžoval jsem si. Můj život, můj čas… jen jsem žil, pil alkohol.“

„Rutina? Možná…“

„Teď tu máme Angela, který je pořád venku… snaží se prolomit pečetě a přinést na Zemi peklo. A já mám jen auto… a tebe.“

„Je zvláštní, jak se život někdy dokáže změnit.“

„Můj život byl tak jednoduchý. A teď jsem tady s tebou, v nějakém mizerném baru, kde jídlo chutná, jako by vylezlo z popelnice. Ztratil jsi svou moc – nejsi tak mocný, jako jsi býval.“

„Z poraženého jsem se stal lovcem démonů.“

„A nezapomeň…“ dodal jsem a podíval se na ni, „líbíš se mi. Jsi sexy.“

„Ale v tomhle chorém, zvráceném světě… ty, Lucy… jsi jediná, s kým si o tom všem můžu promluvit.“

Lucy se zasmála a řekla: „Takže si teď hraješ s emocemi a snažíš se tu plakat? Líbí se mi, když muži pláčou…“

Moje reakce byla typická – nulové sebeuvědomění.

„Jo, Lucy… Právě teď brečím. Uvnitř brečím. Viděla jsi, co zbylo z mé Delty?“

Lucy protočila své démonické černé oči.

Jak její moc slábla… její oči se začaly měnit. Z černé na křišťálově modrou, jako by se dívala do oceánu.

Lucy si všimla, jak se na ni dívám, a okamžitě na mě defenzivně vyštěkla.

„Mluvte tiše! Nechceme přitahovat pozornost!“

Znovu jsem se napil piva a řekl: „Jaká pozornost? Rozhlédni se kolem sebe. Myslíš tyhle poražené?“

 Co nejhoršího se může stát? Objeví se dva chlapi v bílých pláštích a hodí nás do svěrací kazajky nebo tak něco?!“

Lucy slábla.

Jasně, Lucy byla démon, ale zároveň nejpřitažlivější žena, jakou jsem kdy potkal. A kromě mé Delty byla mou jedinou spojenkyní.

Tak jsem jí řekl: „Vypadni. Prostě mi zmiz z očí. Nevím, v co se měníš, a ani to vědět nechci.“

Jdi. Jdi se nakrmit. Jen se ujisti, že to není moje duše.“

Lucy mě proklela pohledem, ale nakonec odešla.

Kde?

 Jak bych to sakra mohl vědět?

 Asi se šla něčím nakrmit…

nebo něco, o čem jsem opravdu nechtěl vědět.

Tak jsem tam seděl v baru a žvýkal něco, co mělo být hamburger, ale chutnalo to jako recyklovaná pneumatika.

Rozhlédl jsem se kolem. Ztracené existence.

A pak se znovu propadla paranoia. Co když to vůbec nebyli lidé… ale démoni?

Z osamělosti a nudy jsem začal kreslit na účtenku – něco jako prototyp vylepšení mého auta.

Zatímco jsem to dělala, přišla ke mně servírka. Zjevně se snažila flirtovat.

Řekl jsem: „Podívej, ať už tomuhle jídlu říkáš jakkoli – není to jedlé. Mám pocit, že mě tvoje odpadky pošlou rovnou do nemocnice.“

A pokud sis nevšiml/a… Mám tu svou přítelkyni.

 Prostě odešla na toaletu.“

Usmála se a řekla: „Přítelkyně?“

Myslel jsem, že je to tvoje sestra…“

Vzteky jsem málem vyskočil ze židle.

„Díváš se na moc filmů!“ odsekl jsem. „Tohle není žádný hloupý seriál o špatném odbočení!“

Jasně, nikdy jsem nebyla zrovna lámač srdcí… ale tohle mě naštvalo. Zvlášť proto, že Lucy je v tomhle zatraceném místě můj jediný spojenec.

Tak jsem ostře dodal: „Je… je to žena.“

 Ne někdo, kdo si jen šel na záchod, aby si opravil make-up nebo cokoli jiného…“

Uplynulo dvacet minut. Uplynulo čtyřicet minut. Čekal jsem na Lucy.

Dost.

Vzal jsem si bojový nůž a připnul si náčrt ke stolu.

Co by se mohlo stát? Dělat něco takového na takovém místě?

Pokuta za škodu na majetku? O tom jsem vážně pochyboval…

Tak jsem si objednal další pivo a začal hrát šipky. Nebyl jsem v tom špatný.

Asi po dvaceti minutách jsem ucítil poklepání na rameno.

Jo. Byla to Lucy.

Vypadala lépe… lépe, ale ne dokonale. Pravděpodobně se nakrmila…

Pozvala mě zpátky ke stolu a všimla si, že nůž zapíchnutý do mé skici.

Podívala se na to a zeptala se: „Co to je?“

Sarkasticky jsem odpověděl: „Moje Delta.“

Jo… moje Delta je teď totální vrak.

 Mám návrh…

 Zdá se, že ses částečně zotavil. Tady je můj plán: nechat si opravit auto.

Jsem na mizině.

Ty máš na druhou stranu peníze jako Paris Hilton a Elon Musk dohromady.

Vidíš moje opravy a úpravy – ta staromódní policejní světla na začátku blatníků?

 Jako tehdy, když policajti lovili nějakou oběť… někde hluboko v lese?

Lucy si všimla mouchy na stole a bez váhání ji rozdrtila rukou o povrch. Podíval jsem se Lucy do očí a přestal jsem sledovat její původní, sametové rty. Zeptal jsem se:

„Lucy, proč jsi tu mouchu bez váhání rozdrtila?“

Chladně odpověděla: „Protože ta moucha je ukázkou… mé existence. Stala se kořistí toho parchanta. Zabili by mě bez milosti, stejně jako jsem zabila tu mouchu.“

Znovu jsem s náznakem znechucení řekl: „Podívej se na mou skicu.“

 Opravte mou Deltu a přidejte úpravy, které jsem označil/a.

Lucie odpověděla: „A proč bych to měla dělat?“

Moje odpověď byla tupá a ostrá: „Protože ona – protože ty – jsi teď jako ta moucha pod mou dlaní. Udělej to!“

Lucy neochotně souhlasila. Zbytek mé Delty, včetně mé skici, která vypadala jako něco od Pabla Picassa, nechala odtáhnout do místního autoservisu. Lucy měla svou práci a já tu svou. Procházel jsem se městem s pár mincemi, které jsem měl v peněžence, protože když jste lovec entit, nemůžete použít kreditní kartu.

Tak co jsem vlastně udělal? V automatu jsem si koupil Pepsi, cigaretu a něco, co vzdáleně připomínalo sendvič s tuňákem…

 Ptal jsem se místních obyvatel, ale nikdo nic podezřelého neviděl.

Taky jsem navštívil obchod s elektronikou a upřímně, za pár centů odpoledne jsem si koupil dvě amatérské vysílačky. V Lucyině autoservisu jsem je zvětšil a řekl jí: „Tohle je naše kill box.“ Vůbec to nechápala. Na démona divné. Tak jsem jen dodal: „Až přijde ten správný čas, budu tě kontaktovat. Použij svůj chytrý telefon, abys mě našel.“ Její výraz byl znepokojivě zvláštní, jako bych byl hádankář, který předává Batmanovi nápovědy.

Každopádně. Dobře, nejsem zrovna typ, co se vydává na egotripy. Zjistil jsem, že ten podivín loví v odrazech v zrcadlech.

Takže za soumraku jsem si půjčil kolo. Dobře, ukradl jsem ho. Ale nebudu se tu přiznávat. Cíl světí prostředky. Rozumíme si…

V odrazu jsem zahlédl stín. Stín, který mě pozoroval, teplota klesla a já jsem zahlédl ty rudé oči jako rubíny ve tmě. Něco se ke mně blížilo!

Šlápl jsem na pedály. Jel jsem po zalesněné, exponované cestě, kde kdysi dávno stával zábavní park.

 Přes telefon jsem Lucy poslal GPS souřadnice. Do krátkovlnného vysílačky jsem jen řekl…

„Vyšlápněte Deltu na maximální rychlost a použijte všechna světla. Jak standardní, tak i pomocná!“

Odhodil jsem kolo a běžel k velmi starému, rozpadajícímu se zábavnímu parku, dřepící své kuřácké plíce na hranici možností…

 Mike se rozhlédl po tmavém zrcadlovém bludišti, srdce mu bušilo a dech se mu zrychloval.

 Umbrelix se plazil stíny, jeho tvar se měnil, temné formy se kroutily, až začal projevovat každou možnou podobu, jakou kdy mohl nabýt – lidskou, lodní, automobilovou, zvířecí…

 Vydávalo odporný, nelidský zvuk, z něhož mě bolely ušní bubínky. Praskalo mu maso, kosti také a na povrch se vynořovaly šlachy, až se mu nakonec změnila tvář.

Mike zvedl obočí:

„Proč to sakra vypadá jako moje bývalá přítelkyně?“ zamumlal si, neschopný si pomoct.

V tu chvíli jsem uslyšela zvuk své lásky, hlas, který hladil duši. Ne, nebyla to Lucy…

 i když v jistém smyslu ano. Byl to mohutný řev motoru mého auta.

 V tom okamžiku se Delta prohnala zrcadlovým bludištěm, řval motor V8, blýskaly se světlomety a stroboskopický puls světla trhal tmu.

 Umbrelix vydal nelidský řev a začal se rozpadat, stíny se rozplývaly, jeho tvary mizely jedna po druhé, až zůstala jen prázdná černá mlha, která se nakonec úplně rozplynula.

Lucy vyskočila z auta s doširoka otevřenýma očima a otevřela dveře Delty:

„Tvoje bývalá? Překvapuje mě, že jsi někdy měl přítelkyni.“

Mike si zapálil cigaretu a držel ji v ruce, která se stále lehce třásla vyčerpáním:

„Jasně… velmi vtipné…“

 řekl, jeho sarkasmus byl tak suchý, že by mohl řezat ocel. Suchý a tvrdý sarkasmus jako britský humor. Bez urážky GB – miluji Červeného trpaslíka.

Lucy zhluboka vydechla a vypadala, jako by se jí pomalu vracela část síly:

„Část mé síly se mi vrátila,“ řekla.

Mike se jen zasmál:

„Jo… jen část tvé síly…“

 Pohlédl na Deltu, pak na Lucy a dodal: „Neber si to osobně… Rád chodím ve společnosti. A kromě toho… tvůj příjem.“

 Jsi lepší než nejlepší pojišťovna na světě. Možná to udělám pro svou Deltu. Nebo možná ne.“

Světla Delty dál pulzovala, zrcadla v bludišti odrážela jen prázdnotu, kterou zanechal Umbrelix, a Mike klidně zapraskal klouby a lehce se opřel o zrcadlovou zeď:

„Nejsem dítě, které se bojí tmy. Jak zabiješ stín? Stačí na něj posvítit.“

Z posledních sil jsem se s pomocí Lucy, která mě vzala za ramena, postavil a vydali jsme se k Deltě.

 Poslední věc, kterou jsem Lucii řekla, byla:

„Víš… nejsem zrovna dobrý v projevování vděčnosti, ale moc ti děkuji, že jsi zachránil mého malého kamaráda!“

Lucie se usmála a odpověděla:

„Myslíš mě? Abych si mohl udržet svou sarkastickou idiotskou personu.“

Moje odpověď byla:

„Myslím tím záchranu své Delty z roku 1988. Už jsem se bál, že ji hodíš na šrot a objevíš se tam v nějakém pekelném autě z filmu s Kingem nebo Carpenterem, v červeném Plymouthu Fury z roku 1958.“

A upřímně… nejsem zrovna typ na sladké řeči. Ale teď jsi zranitelná.

A na tomhle světě mám jen auto a tebe. A tebe, Lucy… teď musím chránit. Ber to, jak chceš…

Ty a moje Delta – vy jste můj celý svět.“